Vystudovala sinologii, žila v Číně, na Tchaj-wanu a naposledy v Korejské republice. Ta je prý perfektní ukázkou jin a jang. Je v ní plno věcí, které fungují bezvadně, i plno dalších, nad kterými lze převracet očima.
DOMINIKA SAKMÁROVÁ své zážitky sepsala do nové knihy Korejské noky.
„Všechno špatné podmiňuje to dobré a naopak. Například silný důraz na rodinu a úcta ke starším způsobují, že jsou na sobě členové rodiny často ekonomicky závislí,“ říká Sakmárová,
V rozhovoru prozradila i to, jak Korejci vnímají cizince, jaký vztah mají se svými severními sousedy, ale i proč je v Koreji tak velký tlak na děti a jaké postavení mají v zemi ženy.
Asijskou mentalitu jste okusili již během pobytu v Číně i na Tchaj-wanu. Jsou Korejci podobní nebo to pro vás byl šok?
Přestože jsem měla zkušenosti z předchozích pobytů v Asii, v Koreji bylo pro mě mnoho věcí šokujících. Korejci jsou zdvořilí až rezervovaní i vůči sobě navzájem a vůči cizincům to platí dvojnásob.
Není to o tom, že by byli neslušní nebo neochotní, ale jsou velmi zvyklí držet spolu. Musí mít vše zaškatulkované, každý z nich musí v rámci společnosti někam patřit.
Když najednou do jejich světa vstoupí cizinec, nevědí, co si jím počít, jak ho zařadit do společenského žebříčku. A v takové společnosti je pak pro cizince obtížné navázat nějaká hluboká přátelství.
Dobrý příklad je z dob opatření proti koronaviru. Hromadné esemesky hlásily pozitivní případy velmi konkrétně: cizinec, zdržel se tam a tam, byl tam tak dlouho. Potom se pochopitelně strhla velká vlna nevraživosti vůči cizincům, neboť to bylo vnímáno tak, že to oni nám sem donesli ten koronavirus.
A nejsme my doma tak jisti? Rezervovaní, uzavření a rádi si ukážeme prstem na cizince, co nám donese koronavirus?
Mám pocit, že naše dvě kultury jsou v mnoha věcech hodně podobné, takže do jisté míry to platí.
Ale rozdíl je v tom, že my sice nemáme rádi cizince, ale jakmile se dostanou do našeho blízkého okruhu, tak je přijmeme.
Pro Korejce však budete cizincům pořád. Dokonce to platí i pro ty, kteří se do země ožení či vydají. Samozřejmě na Slovensku je výhodou, že ne každého cizince poznáme na první pohled, zatímco v Koreji je to očividné.
Jsou Korejci rasističtí?
Já bych to spíše označila za xenofobii. Nemyslím si, že jejich problémem je rasa. Tato obezřetnost nebo strach z cizího může být také výsledkem izolovaného vývoje.
Jako národ jsou poměrně homogenní, projevuje se to i na vzhledu, nejsou tak promícháni s jinými národy, ale byť i v korejské kuchyni, která je velmi svá a méně ovlivněná zahraničními vlivy než ta naše.
Co se týče negativních postojů k cizincům, mají například velký problém s Japonci.
Neodpustily jim křivdy z období druhé světové války, kdy je Japonsko okupovalo?
Ta nenávist už dnes není založena na reálné zkušenosti, je to historický narativ, který se přenáší z generace na generaci. V reakci na různé politické události neváhají Korejci hromadně bojkotovat všechny japonské výrobky. To pak často zachází do všelijakých absurdit.
